Byl jednou jeden vesmír, v tom vesmíru malá hvězda (námi pozemšťany zvaná Slunce), kolem které se točilo devět planetek. Třetí maličká planetka zvaná Země se točila ve své oběžné dráze kolem své hvězdy a tak jí bylo dobře. Ona neuvažovala. Ale o příběh této planety vlastně v tomto textu nejde. Zabloudíme ještě hlouběji a narazíme na jeden ze světadílů - na Evropu. Ve středu Evropy existuje malinkatá zemička, a v té bychom po dlouhém pozorování našli hlavní město - Prahu. Ale Prahou to zdaleka nekončí. Zabloudíme až do Libně, k jednomu zcela malému a vzhledem k velikosti a důležitosti vesmíru také zcela bezvýznamnému soukromému gymnáziu, které je pojmenované První Obnovené Reálné Gymnázium, neboli PORG. Světe div se, tato škola se jednoho dne rozhodla, že si vyjede na týdenní výlet na Luční boudu v Krkonoších.

"Nějakou dobu trvalo, než se autobus rozjel a ti, co zůstávali v Praze nám po celou dobu čekání vydrželi vytrvale mávat, nebo alespoň postávali pod okýnky a hleděli na nás. Možná (nebo spíš určitě) se s námi někteří loučili rádi. Já jsem na moment zauvažovala, jestli se mi vůbec chce jet. Kdybych si bývala vzpomněla na to, co jsem prožila minulou školu v přírodě, neuvažovala bych, protože to, co zažijete s kamarády se nedá s ničím srovnávat. Program švp nebyl ničím extra zvláštní - budíček v sedm třicet, dopolední projekty, oběd v jednu, polední klid do půl třetí, odpolední programy, večeře v šest, třídní "ŠOU" od půl osmý, od osmi večerní programy (jako např. šachy, pletení, twister, mariáš apod.), v devět třicet první večerka - prima až kvarta a nakonec naše večerka (kvinta až oktáva) v půl jedenáctý. Jestli se někdo domnívá, že tím den končil, mýlí se. Avšak o tom, co se dělo pak už vzhledem k tomu, že tento časopis čtou také profesoři, psát nebudu. Takto proběhl zdárně celý týden až na několik málo změn např. v úterý, kdy místo večerních programů byla přednáška o lavinovém nebezpečí, ve čtvrtek, kdy náš projekt (hory a horory) odešel na celodenní túru a na poslední den, kdy se balilo a odjíždělo zpět.

Budu pokračovat v původním záměru psát jen to, co bylo něčím zvláštní a co pro vás doufám nebude tak nudné, jako bych psala jen obecně o tom, co se dělo.

PONDĚLÍ - 8.10. - příjezd do domu hrůzy.
Náš pokoj byl vskutku zajímavý. Nejenom že jsme byly (my holky) rozdělené, kdo s kým musí být v pokoji (nezmiňovala bych se o tom, kdybych zrovna nechtěla být na pokoji s někým jiným), navíc se měla jedna z nás oddělit a nastěhovat se vedle k holkám (což se naštěstí nakonec zvládlo bez větších komplikací) a konečně - poté, co jsme se poprvé podívaly na náš "byteček", byly jsme vskutku ohromené. Dveře, které by se za normálních okolností měly otáčet byly napolo rozbité (nutno dodat, že se do večerky dorozbily úplně) a nebylo téměř možné s nimi pohybovat. Palandy nejenom že příšerně vrzaly, také se člověk musel věčně obávat, že mu spadnou na hlavu a zabijí ho. Bylo tam úděsně MÁLO místa a k nelibosti poloviny osazenstva téměř žádný signál! Prohlídka sprch skončila slovy "vždyť je to plynová komora!" Nevím, kdo to řekl, nicméně souhlasily jsme všechny…

Ačkoliv to takto začalo, alespoň pro mě dopadl ten den pěkně. Seděla jsem v jídelně (kterou považuji za nejpěknější místo na celé Luční boudě) a uvažovala si o životě, láskách, kamarádech, PORGu…

ÚTERÝ - 9.10. - ve víru japonské detektivky.
Ano, jak už napovídá název tohoto dne, náš projekt dostal za úkol přečíst si detektivku s názvem: "NEŠTĚSTÍ". Nebudu vám říkat o čem je, přečtěte si sami, mohu vřele doporučit. Volný čas jsem opět trávila v jídelně a psala Deník a různé jiné texty, četla si oblíbenou knížku a měla se fajn. Odpoledne jsem s původním úmyslem zahrát si frizbee nastoupila na louku a přiřadila se k nějakému družstvu. Skončilo to však vyhledáváním signálu nahoře u kapličky. Tercie neměla žádný úžasný program, nicméně snaha se musí ocenit. Večer byla už zmiňovaná přednáška o lavinách, při které mě úděsně bolelo za krkem. To už ale tak důležité není…

STŘEDA - 10.10. - tajemství Vlčí boudy.
Vlčí bouda, film od Věry Chytilové pro mě stál skutečně za to. Měli byste ho všichni vidět! Od prof. Krče jsme dostali několik xeroxů s krátkými horory, ať si je do zítřka přečteme, jinak se dopoledne nedělo nic moc významného. P. p. Rufer měl odpoledne zajímavý program - honbu za signálem. Cestou jsme se předháněli, kdo ho má lepší (SIGNÁL!!!). Večer se nám po dlouhém a únavném zkoušení podařilo secvičit třídní "šou" na zítřek. Prof. Fantys, prof. Kubíček, prof. Arnot, prof. Bukovský, Mikiš a Adam večer hráli v jídelně a to se mi moc líbilo :-)

ČTVRTEK - 11.10. - celodeňák.
Co se o tom dá napsat? Nevím, já tam totiž nebyla. Válela jsem se na pokoji, psala interpretaci, četla horory a stvořila takový osobní text, který měl v závěru jiný význam, než jsem původně plánovala. Kolem šesté jsem začala mít o ostatní strach, protože se stále nevraceli a začalo se pomalu stmívat. Když konečně dorazili, prof. Krč vrazil do jídelny a se slovy: "Jé, svíčková!" se vrhl ke stolu. Večer jsme měli program, který se nám, myslím, povedl dobře.

PÁTEK - 12.10. - Kozí Hřbety.
Primáni se ráno vzbudili asi v pět a až do budíčku hráli na počítači! Všechny jsme měli chuť je přinejmenším uškrtit, protože monotónní škvrčení, které vycházelo z té ďábelské bedny nás pochopitelně vzbudilo. Odpoledne jsem se přihlásila na výlet na Kozí Hřbety s prof. Valáškem. Byla to příjemná, slunečná a uklidňující procházka na pročištění mysli (což jsem v tu chvíli potřebovala jak sůl), takže když jsme se vrátili, bylo nám dobře. Večer byl turnaj v twistru mezi projekty a naše skupina to totálně prohrála :-( Večer byl pro mě všelijaký, ale o tom se z osobních důvodů rozepisovat nebudu.

SOBOTA - 13.10. - prezentace projektů.
Kolem páté ráno nás vzbudili profesoři a ti, kteří chtěli odešli na svítání na Sněžku. Přestože to od nás z pokoje plánovaly tři, odešla nakonec jen jedna… Budíček ráno vůbec nebyl, já se probudila ve čtvrt na devět a ostatní kolem půl, takže jsme snídani pochopitelně nestihly.

S projektem jsme vymýšleli scénku na závěrečnou prezentaci a nacvičovali jsme ho odpoledne místo klasického programu. Večer byl pěkný, začal prezentací prof. Kubíčka, kterou jsem pozorovala z okna, což bylo nejhezčí v momentu, kdy mi přímo před očima prolétl Tony:-) a skončil improvizovanou diskotékou v jídelně. Večer mi bylo divně, nechtělo se mi domů…

NEDĚLE - 14.10. - všechno jednou skončí.
Balili jsme si věci a zvolna jsme se (fyzicky a já hlavně duševně), připravovali na cestu do Prahy. Když jsem měla už všechny věci připravené venku na odjezd a pomalu odcházeli do Pece první skupinky studentů, zjistili jsme, že většina naší třídy je už dávno v tahu. V závěru se ukázalo, že odešli s Mikišem… Cesta dolů byla určitě příjemnější, než cesta nahoru, ale stejně nic moc, možná proto, že má nálada byla silně pod bodem mrazu. Nechtělo se mi domů… Autobusy dorazili, my nasedli a vyjeli vstříc Praze. Měla jsem hlavu opřenou o sklo, zapisovala poslední řádky Deníčku a pozorovala utíkající krajinu. Jen ztěží jsem zadržela slzy… Ne, dost, jsem asi přecitlivělá… koho tyhle kecy zajímají? Škola v přírodě se podle mého názoru skutečně povedla a já si hlavně odvezla spousty překrásných vzpomínek z času stráveným mezi nejlepšími kamarády, mezi mou druhou rodinou."

Na Zemi je několik miliard lidí a kdo ví, kolik je civilizací v celém vesmíru (jestli tam ovšem ještě nějaké jsou). Každý člověk je sám pro sebe toho vesmíru středem a i kvintánka, která psala tento text. Vlastně na světě nemá žádný význam, nebo ANO? Dokážete vyjádřit, co je vlastně zač taková malá a bezvýznamná lidská bytůstka?

"A na závěr jedna básnička, která se snaží zachytit moje pocity."

PLAMÍNKY V OČÍCH
Zas končí něco, co měls rád,
ten čas který byl tak krásný,
ta kytara, cos slyšel hrát,
byla umlčena básní.
Zas vidíš ten krutý svět,
zapomínáš, co jsi prožil,
a zbude ti jen pár vět,
co do deníku jsi si vložil.
Jen pár vět a tvé vzpomínky,
na uplynulý čas,
ti do očí dají plamínky,
co má každý z nás,
kdo někdy zažil dobu,
kterou vrátit se snaží,
a ví, že být v ní znovu,
se mu nikdy nepodaří.

Autorka článku: Markéta Zelená
Další články od této autorky
Článek zaujal už lidí